Elektrolytová rovnováha označuje stav, při kterém jsou v tělesných tekutinách udržovány vhodné koncentrace minerálních iontů, zejména sodíku, draslíku, chloridů, vápníku, hořčíku a fosforečnanů. Tyto látky se podílejí na přenosu nervových vzruchů, svalové činnosti, regulaci krevního tlaku, udržování acidobazické rovnováhy i správném rozložení vody mezi buňkami a okolními tkáněmi.

Hladiny elektrolytů řídí především ledviny ve spolupráci s hormony, jako jsou aldosteron, antidiuretický hormon a parathormon. Rovnováha závisí také na příjmu tekutin a potravy, fyzické aktivitě, pocení, teplotě prostředí a zdravotním stavu. K jejímu narušení může dojít například při dlouhotrvajícím zvracení nebo průjmu, horečce, výrazném pocení, onemocnění ledvin, užívání některých diuretik nebo při nadměrném či naopak nedostatečném příjmu vody.

Příznaky poruchy se liší podle toho, který elektrolyt je mimo běžné rozmezí a jak rychle se změna projevila. Může se objevit žízeň, slabost, únava, svalové křeče, bolest hlavy, nevolnost, poruchy soustředění, změny srdečního rytmu nebo zmatenost. Výrazné odchylky mohou být závažné, protože ovlivňují činnost srdce, nervového systému a svalů.

U zdravého člověka pomáhá rovnováhu udržovat pestrá strava a dostatečný příjem tekutin podle podmínek a zátěže. Při běžné aktivitě zpravidla postačují voda a standardní jídelníček. Při delším intenzivním výkonu, horku nebo větších ztrátách tekutin však může být důležité doplnit také minerály. Potřeba se liší podle délky zátěže, míry pocení, věku a zdravotního stavu.

Stav elektrolytů lze hodnotit laboratorním vyšetřením krve, případně moči. Výsledky se posuzují v souvislosti se zdravotním stavem, užívanými léky a příznaky. Samotné doplňování minerálů bez znalosti příčiny není vždy vhodné, protože nadbytek některých elektrolytů může být stejně rizikový jako jejich nedostatek. Při přetrvávajících obtížích, výrazné dehydrataci, poruchách vědomí nebo nepravidelném srdečním rytmu je nutné vyhledat lékařskou pomoc.