Neuroplasticita je schopnost nervového systému měnit svou strukturu, funkci a způsob vzájemného propojení neuronů v reakci na zkušenosti, učení, opakovanou aktivitu nebo poškození. Nejde o jednorázový proces, ale o soubor mechanismů, které probíhají po celý život. Nejvýraznější jsou v dětství, kdy se mozek rychle vyvíjí; určitou míru přizpůsobivosti si však zachovává i v dospělosti a ve stáří.

Změny mohou probíhat na úrovni synapsí, tedy spojení mezi nervovými buňkami, ale také v organizaci celých mozkových sítí. Při učení nebo nácviku nové dovednosti mohou některá spojení zesilovat, zatímco méně využívaná mohou slábnout. Tento princip souvisí například s osvojováním jazyka, zlepšováním pohybových dovedností, ukládáním informací do paměti nebo přizpůsobováním se novým podmínkám.

Plastické změny hrají důležitou roli také při zotavování po cévní mozkové příhodě, úrazu nebo jiném poškození nervové soustavy. Neznamená to však, že se mozek vždy plně obnoví. Rozsah změn závisí na věku, typu a rozsahu poškození, zdravotním stavu, rehabilitaci i na pravidelnosti tréninku. Některé formy přizpůsobení mohou být navíc nežádoucí, například při rozvoji chronické bolesti nebo návykového chování.

Proces podporují činnosti, které mozek opakovaně zatěžují smysluplným způsobem. Patří mezi ně učení, fyzická aktivita, rehabilitační cvičení, kvalitní spánek a sociální kontakt. Důležitá je pravidelnost, protože jednorázová aktivita obvykle nestačí k dosažení trvalejších změn. Tuto schopnost nelze chápat jako rychlou techniku ke zvýšení výkonu, ale jako přirozenou vlastnost nervového systému, která umožňuje učení, adaptaci a částečnou obnovu funkcí. Její průběh se u každého člověka liší.